Nastal den D, den, kdy by to mělo skončit.

Ten den byl předem naplánován , nicméně vyšel až třetí termín.
S Doktorem, Docentem a Primářem v jedné osobě jsem se domluvil na zákroku.
Nedokázal mi říct , kdy zakrok proběhne. Jen že mi zavolají a dají mi vědět termín.
Tak jsem panu Doktorovi nadiktoval termíny, kdy nemůžu, jelikož nebudu mít ženu doma a někdo ty naše klenoty musí hlídat.
Psal si to na list, který pak dal sestřičce aby to přenesla do elektronické podoby.

Jeden týden jede žena (je učitelka na prvním stupni) se školou do anglie /1.termín týden v květnu, a jeden týden v červnu jede se svými třetákami na školu v přírode /2.termín.
Víte má žena je učitelka, říkám mu.

Pak jsem mu nadiktoval i termíny dovolené které máme naplánováne, zapsal si je a nad termíny dovolené mávl rukou, to už bude dávno po tom.
Uplynul měsíc a žádný hovor.
Uplynuly další dva týdny a zavolali mi s kliniky, že mají pro mě termín.
Naplanovali to v květnu, omluvil jsem se sestřičce, že ji to těď nemohu potvrdit, že řídím ale jakmile přijedu, že se ozvu.
Přijel jsem domů a porovnal navrhovaný termín s mým kalendářem.

Pác – přesně se trefili na den v květnu , kdy je žena pryč.

Zavolal jsem tedy zpět sestřičce a řekl, že zvolený termín mi nevyhovuje, protože hlídám tři výplody mojí lásky.
Řekl jsem ji , že přesně tento termín jsem diktoval panu Doktorovi.
Odpověď byla jednoduchá: Tak mi Vám zas zavoláme.

Uplynul další měsíc.

Pác – zase se s navrhovaným termínem trefili do data, kdy mám ženu na škole v přírodě.
To už jsem byl fakt naštvaný a že to dělají schválně.
A za týden můžete?
Já říkám „no jasně“
Tak já Vám ještě zavolám.
Zavolala asi za hodinu a termín byl tedy z obou stran potvrzen.

Uběhla nějaká doba a já začal řešit předoperační vyšetření.
Ráno, před 3/4 na 7 jsem již byl v čekárně u doktora.
Brali mě jako prvního, hurá , byl jsem rychlejší než důchodci.
Krev , EKG, poslech atd.
Pošlou mi to do mailu.
Super.

Poslali mi výsledky, tak jsem je přeposlal na kliniku.

Týden před nástupem, mi volala paní učitelka z ZS , že Elence není dobře, ať si pro ni přijdu.
Žena na škole v přírodě, tak musím já, bylo kolem 11 hodiny.
Než dojdu k autu , volá šef, jakou to má ale schopnost?
Jasně, Chtel jsem mu oznámit,zavolat že jedu pro dcerku.
Ale volal dřív.

Dojel jsem si tedy pro El, dovezl jsem si ji domů, celou bledou.

Tati, Ty pujdeš pro můj oběd do jídelny?

No aby nepropadl , tak asi budu muset a navíc bude něco k jídlu.

Valím tedy s jídlonosičem do jídelny.

Po cestě domů mi vola sestra s kliniky.

Nemáte předoperační vyšetření.

Já ji říkám, jak že nemám, vždyť jsem jim to zaslal před několika dny.

Ne, chybí vám CRP.

Říkám dobře dodám, jsem nasraný na doktora , že si nepřečetl, co vše má vyšetřit.
Je poslední dobou nějaký hodně roztržitý.

Navíc do konce dne mě volali snad všichni u kterých jsem v kontant listu.

Proč to tak je?

Proč Vám šef zavolá zrovna ve chvili ,kdy jste v presu nebo kdy jste si vyjímečně jednou za 3 měsíce skočili na oběd a nejste těch pár minut v práci?

Mají na to všichni šefové čich?

Co to je za schopnost?

Fakt dbáte svou pracovní dobu a někdy jste tam i déle a pak máte výčitky , že jdete o chlup dřív?
Někteří kolegové to mají plně na háku a jim se to nestává?

Doprdele.

Další ráno už jsem u doktora dvacet minut před 7 aby mi dodělali vyšetření.

Víte pane Doktore, já bych sem nešel ale .. neudělal jste mi kompletní vyšetření.

Mrkal do požadavku na předoperační vyšetřeni, chvili jsem ho nechal, ale pak jsem mu řekl co hledá, hledá CRP.

Vypsal mi žádanku na CRP do labolatoře.
Pujdete do labolatoře, tam Vám to udělají a mi Vám to zašleme do emailu.
Říkam , skvělé.
Odcházím zpět do práce.
Žádná omluva,jen systém nám to tam nepřenesl.

Tři dny předem jsem podle přeoperační zprávy vysadil antiaritmika.
Doprčic, zvládnu to?
Vždycky , když to přišlo tak to bylo nepřijemné a nevím co v tu chvíli dělat než zaberou prašky a teď jsem si je nemohl vzít.
Vždycky to přišlo tak, že vystoupl tep na min 130 za vteřinu, citil jsem bušení srdce, a pak chvíle kdy má bouchnout srdce a vynechá.
Stav , kdy nevíte co dělat, jestli ležet nebo chodit neco vlastně co? Na nic se nejde soustředit.
Na nic.
Ale podle kardiologa beru prášky na ředění krve, tak by se nemělo nic stát.
Bez nich by to bylo horší, mohla by se udělat v srdci krevní sraženina a pak putovat kam se ji zlíbí.
Do plic, do mozku , kamkoli.
Ale ředí se mi krev.
Naštěstí před operací se mě ten stav nestal.
Naštěstí.

Den D.

6 hodin nejíst a nepít.
Venku během posledních dnů nehorázné teploty.
Žena mě dovezla do nemocnice.
Chvíli jsme hledali , kde je dané oddělení , kde mě budou opravovat.
Našli jsme ho.
Zazvonili u dveří a přišla sestřička.
Po zdvořilostech , se ptáme , kdy asi tak přijdu na řadu.
No kolem 12.
V tu ránu se mi zatmělo před očima.
Dalších 5 hodin bez pití.
Chtěl jsem to otočit a jít pryč.
Proč tedy jsem neměl jíst a pít , když stejně tu dobu co budu čekat je ta doba která uběhne abych byl na „lačno“ ?

Rozloučil jsem se s ženou, snad jí nevidím naposled.

Sestřička mě ukázala pokoj.
Pak mi donesla papíry, co všechno budu muset podepsat.
Četl jsem je všechny a ani jeden jsem nechtěl podepsat.

Stejná situace, jak když jsme před několika roky nakupovali ojete auto.
V podstatě nakupujete auto , které je totální šrot.
Všechny kapaliny tečou a motor je v hajzlu.
Podepište, dejte peníze a auto je vaše.
Reklamace podle podepsaných papírů , žádná.

Takže nakonec tedy podepisuju všechny papíry, že souhlasím , a jsem si vědom, že nemusím přežít.

Jen jeden jsem nepodepsal.

A to vyšetření jícnové echo.

Podobné vyšetření jako na gastro.
Zavedou hadici do žaludku, jenže já mám tak citlivý krk, takové dávení.
Tenkrát , když mi to před 30 lety dělali, tak jsem podstoupil.
Čekal jsem s několika dalšími lidmi v čekarně, měl jsem za to, že čekárna byla plná.
Zavolali mě a dali mi nějaký umrtvovák do krku a náustek abych nepřekousl trubku.
Vsunuli trubku do náustku a řekli, teď tu trubku ( pro mě to byla jak hadice od sprchy), teď tu trubku polkněte.
Polkl jsem ji.
Ale začlo dávivé peklo, tak davivé , že jsem tak davivě zvracel a řval.
Pak jsem se začal dusit.
V tu chvili mě sestřičky museli držet, jelikož jsem si trubku chtěl ze sebe vytáhnout.
Nakonec to sice netrvalo déle než dvacet minut ale bylo to dávivé peklo.
Když zvracím tak to neumím potichu jako moje žena , ja prostě u toho řvu!
Řvu jako lvi v Zoo, akorát s jiným tónem.

Pak trubku vytahli. Napsali zprávu a já jsem z toho pekla odchazel.

Čekárna již vůbec nebyla plna, snad tam zůstal jen jeden nebo dva odvážlivci.

Tak proto jsem jím to jícnové echo nepodepsal.

Sestřička říkala, že to ani nebude potřeba.

Po desáte přišla sestřička s leky ať je zapiju co nejmenším douškem.
Za chvíli prý půjdu na řadu, pána přede mnou nevzali a tak pujdu místo něj.
Přišli si pro mě dvě sestřičky, ať jdu s nimi.

Odbrzdili mojí postel av ezli jí z lůžkového oddělení výtahem do vyššího patra, kde jsou operační sály.
Chtěl jsem jím s postelí pomoct ale řekli , že to zvladnou.
Jen mi říkali kam mám jít , kam si mám stoupnout.
Přijeli jsme k operačnímu sálu.
Tak jsem viděl operační sál v něm snad 5 lidí a vedle toho místnost s dalšími 4 lidma před počítači.
Tak se vyslekněte z pižama, oblékněte si andílka.Vše dejte svoje věci do černého pytle.
Já nevěděl jak andílka obleknout jestli plnou stranou dopředu nebo vázací stranou dopředu.
Tak prý vázaním dozadu.
Je tu chladno.
Tak si tady lehněte na operační stůl.
Tak uzkýoprační stůl, sotva jsem se na něj vlezl, to mají pro japonce nobo pro koho?
Pak jen vidím nad sebou oči anestezioložky.
Ona snad hrála v nějakém českém sitcomu.
Už jste byl někdy celkově uspany?
Ne nikdy.
Tak vám nasadím masku a dám vám tam něco na uklidnění.
Dycham a žádné uklidnění necítím.
Od pasu dolu mě odhalili a potřeli mě třísla a pinďoura čímsi štiplavým, cítil jsem jak mi všechno zaléza do těla.
To musí být pohled na ten operační stůl.
Pak jsem viděl jak od půli pasu, dali přede mě nějaké plexisklo.
Snad kvůli tomu, kdyby špatně napíchli tepnu, aby mě to nezaliskalo krví.
Pak mi začli něco píchat do třísla.
Anestezioložka řekla ták, teď se pořádně nadechněte.

Nadechl jsem se dvakrát.

Probral jsem se na pokoji a uviděl hodiny na stěne přede mnou.
Bylo 13:21
Už jste zavolal domů?
Ne.
Poprosil jsem sestřičku aby mě podala mobil ze skříňky.
Hodná.
Nicméně nedokazal jsem psát.

Tak jsem to po vzoru Elenky to udělal stejně.

Jak byla menší, tak zprávy nepsala, neuměla písmenka ale diktovala zprávy do Whatsupu.

„…….Sem se probral na pokoji,……….. až mě bude trošičku líp ……..tak zavolám“

Po další hodině už jsem dokázal i psát.
Ale pořád nic moc.

Přišel se na mě podívat doktor co mě operoval.

Prý všechno dopadlo dobře.

Teď se nesmíte cca 6-8 hodin hýbat.

Hodiny co mám na stěně před sebou, jsou nějak zpomalené, než uděhne vteřina tak je to věčnost.
Mám chuť je nechat sundat, nebo aspoň je sejmout papučí.
Ale ani pro papuč se neohnu, jen ležet, ležet, ležet.

Nesnáším ty hodiny.

Přišli sestřičky s pitím a nějakými léky.
Odebrali mě pískový pytlík co jsem měl na třísle.
Teď se konečně můžu napít.

Ale nemám potřebu.

Bolí mě v krku.

Občas usrknu.

Kolem 8 večer přišla sestřička, že se mám postavit a jít na zachod na malou.
Jsem celý rozbitý, cítím bolest každého svalu v těle, lítka jsou nejhorší.
Odbelhal jsem se na čůrku.
Je tam krev. To je prý normální.
Jdu si lehnout.

Zase přišli sestřičky a že mi sundají propocene prostěradlo pode mnou.
Otočte se na bok, nezvedejte.
Nedaří se mi otočit.
Bolest všech svalů se zhoršuje.
Prý ať se zapřu o stoleček vedle postele.
Tam ale anatomicky neohnu ruce.
Jediná možnost je chytnout se sestřičky za zadek.
Říkam jí , že jediné kde se můžu chytnout je tam.

„Tak si klidně sáhněte“

„To bych měl doma peklo, kdyby se to dozveděla žena“

V duchu si myslím ale něco jiného.
Zvládnul jsem to bez šáhnutí.

Minulý rok v Chorvatsku mě Pavel volá k němu na terasu.
Podívej se dolů.
Dívám se dolů a vidím tam takvou pěknou štíhlou dívčinu jak se sprchuje.
Hmmmm. Pěkné.
V tu ranu jsem dostal papučí po hlavě od své ženy.
Né prý že se koukám ale co to mám v ruce.
V ruce jsem měl sklenici Whiskey.
Tak jsem dostal za chlast.

Do druhého dne, se to zas vleklo, jak s hnojem.
Číst cokoli jsem nebyl schopen, jen audio do uší.

Ráno snídaně a výkop domů.

Přijela pro mě moje láska.
Hodná.

Dalších pár dnů jsem rozbity.
Cítím každý sval v těle.
Nemůžu zakašlat, nemůžu smrkat, nemůžu se smát.
Vše takové v křeči.
Každý sval.
Děcka mi musí pomáhat se vstáváním z postele.

Prý to je s celkové anestezie.
Doktor říkal , že je tam část jedu Kurare.
No nevím.

Po týdnu, už je mi fajn, postupně ta bolest svalů odešla.

Cítím se líp.

Jen se ještě šetřit.